Matka mě vezla na letiště.Všechna okýnka v autě byla stažená.Ve Phoenixu bylo čtyřiadvacet stupňů , nebe dokonale modré, bez mráčků.Měla jsem na sobě své oblíbené tričko-bez rukávů, z bílé madeiry, bylo to takové moje gesto na rozloučenou.Místo příručního zavazadla jsem si nesla jen dlouhou bundu s kapucí.
Na olympijském poloostrově na severozapádě státu Washington existuje městečko jménem Forks, schované pod téměř neustálým příkrovem mraků.V tomhle bezvýznamném městečku prší víc než na jakémkoliv jiném místě spojených států amerických.Právě z tohoto místa a jeho ponurého, všudypřítomného stínu moje matka utekla i se mnou, když mi bylo jen pár měsíců.A právě v tomhle městečku jsem byla každé léto nucena strávit jeden měsíc až do věku čtrnácti let.V tom roce jsem se do toho konečně vložila, a tak poslední tři roky se mnou můj táta charlie trávil čtrnáct dní prázdnin v kalifornii.
A právě do Forks jsem teď dobrovolně odcházela do exilu-byl to čin který jsem podstupovala s velkou hrůzou.Forks jsem nesnášela.Milovala jsem Pheonix.Milovala jsem slunce a žhavé horko.Milovala jsem to činorodé, chapadlovitě se rozrůstající město.,,Belo," řekla mi maminka-už alespoň po tisící-,než jsem nastoupila do letadla.,,nemusíš to dělat."
